Dobrodružství na Großglockneru
Nejvyšší hora Rakouska – výlet tvého života!
Nezapomenutelný zážitek z výstupu na třítisícovku
Pro mnohé je to životní sen, pro každého, komu se to podařilo, je to nezapomenutelný zážitek, který se jen tak nepodaří překonat.
Großglockner
Zážitek
Fotomotivy
Vezmeme tě s sebou na zcela osobní výlet na Glockner!
Už měsíce se na to připravuji a teď je to tady. Výstup na Großglockner se blíží. Čeká mě 3798 výškových metrů a napětí mi je zřetelně vidět na tváři. Doufám, že se ty dlouhé hodiny strávené běháním nebo na kole vyplatí.
Výbava ještě není kompletní. Chybějící části si seženu v Heiligenblutu v obchodě Intersport Großglockner, protože tam mají vše, co je potřeba k výstupu na Großglockner.
Kondice je v pořádku, rovnováha je v pořádku, výbava je v pořádku – tak to můžeme rozjet.
Dobrodružství začíná
Cesta do Nationalpark Lodge Großglockner uteče jako voda a přejezd po vysokohorskou silnici Großglockner na mě zanechává nezapomenutelný dojem. I když mi nadcházející událost nedovoluje vnímat úplně všechno.
Jakmile dorazím do horské chaty v Heiligenblutu, hned se cítím v dobrých rukou. Všem lidem kolem mě je zkušenost z hor vepsána do tváře. Přihlásím se, ubytuji se v pokoji a padnu do postele. Úžasné – jsem v Heiligenblutu a Großglockner je vidět přímo z mé postele. Tak tady jsi, ty velká hora se vší svou silou, která z nás lidí, když se rozhněváš, dělá pouhé hračky. Ke mně jsi ale byl milosrdný, protože počasí má být v příštích dnech dobré.
„Posilovat a motivovat“ je naše motto
Ještě si ale nechám trochu času. Zítra se vydám na malý průzkumný výlet, abych se aklimatizoval. Lidé z chaty mi doporučili Sandkopf, mírnou horu. Je to ideální místo k prozkoumání okolí a k tomu, abych si tělo zvykl na nadmořskou výšku. Nahoru na horu přes Apriacher Almen. Můj výhled sahá od Großglockneru až daleko k Karnským Alpám a k hranici mezi Korutany a Itálií. Je to sen a moje těšení na ten velký den roste do nekonečna.
Po návratu do hotelu si dopřeju ještě trochu rozmazlování. Potřebuju lehkou masáž. Díky téhle masáži usínám a úplně se ponořím do svých myšlenek.
Kolem 19:00 se setkávám se svým horským průvodcem ze Heiligenblutu – „Mathiasem“. Tak, jak se mi představil, mě jistě na horu dovede. S velkým klidem a vyrovnaností mi ještě jednou vysvětluje trasu, kterou pro mě lidé z chaty opravdu skvěle zorganizovali. Zítra kolem poledne vyrazíme a budeme stoupat přes sedlo Stockerscharte směrem k chatě Salmhütte.
Dnes je naším heslem dobře se najíst a jít brzy spát.
Nastal ten velký den
Upřímně řečeno, tu noc jsem se moc dobře nevyspal. Vzrušení a očekávání byly příliš velké na to, abych mohl spát hluboce a klidně. Ještě jednou jsem si zkontroloval výbavu: horolezecké boty s mačkami, návleky, druhou sadu spodního prádla, opalovací krém, lékárničku a mnoho dalšího. Zaměstnanci hotelu mi při registraci poslali kontrolní seznam, který mi při přípravách opravdu velmi pomohl.
10:00 – a je to tady. Mathias už je tady a nakládáme veškeré vybavení do auta. Jedeme po vysokohorské silnici Großglockner až k chatě Glocknerhaus, kde necháme auto zaparkované, protože se sem zase vrátíme.
Tak, jak to popsal Mathias, vyrážíme směrem ke Stockerscharte. Výstup je velmi dobře zvládnutelný a jdeme velmi pomalu. Pro mě je toto tempo ještě velmi nezvyklé, ale jak si později všimnu, má cenu zlata. Nahoře na sedle si dáme krátkou přestávku a vychutnáváme si výhled dolů do údolí Mölltal i Leitertal. Prostě úchvatné, a to jsme teprve na začátku našeho výstupu na Glockner. Pokračujeme pohodlnou chůzí po Wiener Höhenweg směrem k Salmhütte. V polovině cesty potkáváme dva lovce z národního parku. Mathias je zjevně zná. Markus a Hias jsou na cestě a pozorují kamzíky, kteří sem byli před 60 lety znovu vysazeni. „Našim kamzíkům se tu daří dobře,“ říká Markus s radostným výrazem ve tváři. Po krátkém rozhovoru pokračujeme v cestě. Mathias mi ještě vypráví, že Hans Pichler – zakladatel Nationalpark Lodge (dříve Hotel Glocknerhof) – dovezl kamzíky ze Švýcarska a znovu je zde na Großglockneru vysadil. To musel být opravdový průkopník. A já jsem si už v chatě říkal, že mají něco společného s touto ušlechtilou zvěří, protože kamzíci jsou v hotelu přítomni doslova všude.
Noční tábor
Po asi 3 hodinách jsme dorazili k chatě Salmhütte. Zde si rozložíme tábor a zítra brzy ráno vyrazíme na Großglockner. Chata Salmhütte leží ve výšce 2 644 m a je ideálním výchozím bodem. Mathias mi vypráví, že tady rád přespává nejraději. „Chata Stüdelhütte je neustále přeplněná a na chatě Erzherzog Johann Hütte (Adlersruh) také nenajdeš klid, “ říká. Slunce svítí a já v pozdních odpoledních hodinách ještě jednou prozkoumávám okolí chaty. Obklopují nás svěží alpské pastviny a Großglockner už vypadá velmi blízko. Výška mi zatím nevadí a daří se mi opravdu dobře aklimatizovat.
Večer je v chatě ještě pořád pořádná zábava. Jsou tu i některé další skupiny horolezců se svými horskými průvodci. Zpívá se a hraje, až nakonec majitel chaty vyhlásí večerku, aby v chatě zavládl klid a všichni se mohli dobře vyspat. Noc bude krátká, protože už ve 3:00 ráno vyrážíme na výstup na vrchol.
Velkolepý vzestup
Je ještě tma, ale v životě jsem ještě neviděl tak působivou hvězdnou oblohu. Netušil jsem, že něco takového existuje. Jiskří a třpytí se to jako ve světě krystalů Swarovski – jen ještě mnohem působivěji. Už jen kvůli té hvězdné obloze se vyplatilo sem přijít. S čelovkou na hlavě se nyní vydáváme směrem k sedlu Hohenwartscharte. Naše túra vede po stezce prvních horolezců; právě z Heiligenblutu vylezl hrabě Salm v roce 1800 poprvé na Großglockner. Nasazujeme si mačky, protože pod Hohenwartscharte začíná krátké sněhové pole. Je to trochu nezvyklé, ale můj horský průvodce mi ukazuje, jak na to, a po pár krocích si s tím už dobře poradím. Bezpečnostní postroj a lano jsou od této chvíle naší pojistkou. Sundáme je až tehdy, až se sem vrátíme. Po dvou, třech serpentinách ve sněhu dorazíme ke skalní stěně, která vede nahoru k sedlu Hohenwartscharte. Miluji lezení po skále a stěna je dobře vybavena háky a ocelovými lany. Jakmile dorazíme nahoru na sedlo, hned si všimneme, že denní světlo sílí a že už nebudeme potřebovat čelovky. Směrem na severozápad jsou vidět světla Adlersruhe – náš mezicíl na cestě k vrcholu nejvyšší hory Rakouska. Cesta tam vede přes skály, sníh a led a jsem rád, že jsem se nahoru dostal. Pomalu už cítím, že vzduch tady nahoře je čím dál řidší a že pomalé tempo bylo velmi dobře zvolené. Mathias mi blahopřeje k prvnímu etapovému vítězství a uděláme si krátkou přestávku v chatě Erzherzog Johann Hütte. Chatu spravuje Rakouský alpský klub; protože většina horolezců, kteří tady nahoře přenocovali, už je na cestě k vrcholu, je tu docela klid. Zůstalo tu jen pár dalších horolezců, kteří sem vystoupali z Kalsu přes chatu Stüdlhütte. „Vypadají trochu vyčerpaně,“ poznamenává Mathias s úsměvem. „Ve stresující chatě Stüdlhütte asi moc nespali.“
Káva a dobrý chléb nám dodají sílu, kterou teď budeme potřebovat při zdolávání posledních 344 výškových metrů až na vrchol.
Moje nervozita stoupá a už se nemohu dočkat, až konečně stanu na vrcholu nejvyšší hory Rakouska. Po všech těch příbězích a fotkách jsem zvědavý, jestli je přechod z Kleinglockneru na Großglockner opravdu tak exponovaný a strmý. S lehce se třesoucími koleny se vydáváme na cestu. Mathias mě svým klidným hlasem trochu uklidňuje. „To zvládneme,“ a jdeme na to. Nejprve přes Bahnhof – ledový svah, který je zpočátku mírný, ale pak se stále strměji zvedá – nahoru k Eisleitlu. První horolezci dnešního dne se už vrací a jejich rozzářené tváře mi prozrazují jejich spokojenost.
S jasným cílem
Od výstupu v Eisleitlu pokračujeme přes skálu a led. Bezpečnost nám zajišťují železné tyče. Tyto tyče nainstalovali na Glockneru první horolezci, aby bylo možné tento náročný úsek bezpečně překonat. Stále výš až na Kleinglockner. Cítím, jak mi pomalu začíná strach pronikat do končetin. Je to totiž ještě mnohem strmější, než jsem čekal, a severní stěna má přes 1000 výškových metrů. Ani se neodvažuji pořádně se podívat dolů a kdyby tu nebyl Mathias, tady by to pro mě skončilo. Srdce mi buší. Čas a prostor už zdánlivě nehrají žádnou roli, ale malými krůčky a s plnou koncentrací se mi podaří překonat klíčové místo. Při sestupu z Kleinglockneru na Schartele – asi 10 metrů dlouhou a 30 cm širokou sněhovou sedlovku, která spojuje Kleinglockner a Großglockner a která se vlevo i vpravo strmě zvedá do výšky přes 1000 metrů – se mi zatají dech. „Pěkně pomalu, já tě držím a ty to zvládneš,“ říká Mathias klidně a skutečně, jsem na druhé straně! To, že se tam musím zase vrátit, pro mě v tu chvíli nehraje žádnou roli. Teď už zbývá jen pár metrů k vrcholu.
Po několika strmých výškových metrech se terén k vrcholu opět trochu zploští a Mathias mě nechá jít napřed posledních pár metrů až na vrchol. „Dnes je tvůj den – výlet tvého života!“ říká.
Ten pocit? „Jsem král světa“
Nemůžu tomu uvěřit: stojím na vrcholu Großglockneru – nejvyšší hory Rakouska. Na hoře, na kterou jsem tak tvrdě trénoval a o které jsem už tak dlouho snil. Srdce mi buší jako o závod a radostí mi tečou slzy. Výhled je dechberoucí. Ve všech směrech je čistá svoboda. Být tady nahoře je čistá radost ze života a zároveň pokora. Nápis na slavném Glocknerově kříži svědčí o hluboké úctě k Božímu stvoření. Po obvyklém horském pozdravu a fotkách z vrcholu máme ještě opravdu hodně času nechat naše pohledy bloudit do dálky. Jsme tam nahoře sami a i Mathias, který tu už byl tolikrát, ztichne a zvážní. Pokaždé je to jiné, hora s tebou něco udělá, co tě už nepustí. Říká ti: „Buď pozorný – jsi součástí celku, nic víc, ale ani nic méně.“
Mohl bych tady nahoře strávit ještě hodiny, ale je čas se vrátit dolů – dnes se ještě musíme dostat až k chatě Salmhütte.
Sestup: S vítězstvím v zavazadlech
Při sestupu potkáváme ještě dvě nebo tři další skupiny, které se chystají zdolat vrchol. Teď se mi na tváři rozprostírá spokojený úsměv. Můj strach jakoby vyprchal a sestup mi jde velmi snadno. Zřejmě jsem si zvykl na strmost svahu a propast. Do údolí se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přišli. Kolem Adlersruhe přes Hohenwartscharte k Salmhütte. Tam jsme mohli vesele oslavovat spolu se dvěma dalšími skupinami, které dnes vrchol zdolaly. Byli tam i horský průvodci Toni a Martin, a tak nám hostinský s úsměvem trochu prodloužil zavírací dobu. Naše oslava na vrcholu však netrvala věčně, protože jsem už nemohl udržet oči otevřené a spokojený a šťastný jsem usnul ve svém spacáku.
Probudily mě první sluneční paprsky a ještě mě čeká poslední etapa výstupu na Glockner. Sestup ze Salmhütte k Glocknerhausu. Teprve teď, když jsem zdolal vrchol a moje nervozita opadla, si teprve opravdu uvědomuji krásu tohoto vysokohorského údolí. Svišti pískají a vesele pobíhají po loukách. „Podívej,“ říká Mathias, „tam je majestát Alp, kamzík.“ Sotva tomu mohu uvěřit – stojí tam impozantně na skalním výběžku a shlíží na nás svými mohutnými rohy. Jeho pohled, jako by nám chtěl ještě jednou připomenout: „Buď opatrný – jsi součástí celku, nic víc, ale ani nic méně!“
Moje shrnutí
Před dvěma dny jsme vyrazili z Heiligenblutu, abychom vylezli na Großglockner, a teď jsem zase zpátky v Nationalpark Lodge Großglockner. „Berg Heil,“ pozdraví mě přátelský hlas na recepci a teď vím, že se mi opravdu podařilo zdolat nejvyšší horu Rakouska. Jsem vyčerpaný, ale nesmírně vděčný za tento zážitek. S tímto pocitem jdu po masáži, opravdu dobrém jídle a skleničce vína z jižní Štýrska spát. Ještě pár dní zůstanu v Heiligenblutu a budu si zde užívat klidu, než se vydám na cestu domů.
Cesta mého života je za mnou.

